Dnes je to už přesně rok, co jsem byl v krabici přivezen ze zverimexu k mé nové paničce a celé její rodině. Tehdy se mnou jel i můj nový spolubydlící, osmáčí mládě, sameček Alf. Spolu jsme se ubytovali v prostorném teráriu, s domečkem, větvemi na lození, žebříčky a s houpačkou pověšenou za poklop z plexiskla. A právě ten poklop se stal mému příteli osudný... Ale o tom až někdy příště.
    Od té doby žiji sám, ale dvounožci (homo sapiens) mi dělají společnost. Ze začátku jsem jim moc nedůvěřoval, ale zjistil jsem, že tu přece jen na něco jsou. Dávají mi krmení ( kukuřici miluji, ale panička mi jí moc nedává, zato mi pořád servíruje ty odporné vojtěškové granule. Fuj!), pití, mrkvičky, větvičky pampelišky..., ale hlavně mě mají rádi. Drbou mě, mazlí se se mnou a pouští mě na volno do pokoje (musí ale vždy zakrýt všechny kabely, protože ty já mám rád) a moje panička si se mnou často povídá. Taky už jsem se naučil rozumět na své jméno. Vždy když na mě někdo zavolá: "Lucky!", "Ocásku" , "Kukyšku", "Pošenko" nebo "Osáku", tak vždycky zbystřím, protože to většinou znamená, že pro mě něco mají. Nejradši mám babičku ta mi dá nějakou tu dobrůtku pokaždé, když se na mě příjde podívat, což se moc nelíbí mé paničce.
    Ale jen dobře se také nemám. Začátkem dubna jsem totiž onemocněl. Už v pondělí mi nebylo moc dobře, jen jsem ležel a ani jsem nereagoval na volání a ťukání na sklo. Čím dál víc se to zhoršovalo. Nejedl jsem, nepil jsem, jen jsem ležel a špatně se mi dýchalo, ale nemohl jsem nijak říct, že mě strašně bolí bříško. Panička nevěděla co se mnou, a tak mě, po poradě se svými internetovými kolegy-chovateli, vzala ke zvěrolékaři. A tak začaly přípravy na cestu. Protože ještě nabylo zas tak teplo, musela se kartonavá krabici na můj přenos pořádně zateplit. Na dně jsem měl vrstvu novin, na nich podestýlku a na ní hromadu sena, do kterého jsem se schoulil. Cesta k doktorovi proběhla poklidně, ale prohlídky už ne. Jakmile mě panička vytáhla z krabice, začal jsem panikařit. Vůbec se mi v ordinaci nelíbilo, a tak jsem kolem sebe škrabal a kousal, jak nejvíc jsem dovedl. Nejvíc mě rozzlobilo, když mi veterinář prohmatával bříško. To už jsem zuřil. Naštěstí to brzy přestalo a já se zase ocitl ve své krabici.
    A jak to dopadlo? Pan doktor přišel na to, že jsem asi něco snědl a z toho mě bolelo bříško a bylo mi špatně a taky, že jsem měl málo vitamínu C. Dostal jsem tady kapky do napáječky, přísnou dietu (při které jsem tak zhubl, že mi byla vidět žebra!Ale potom jsem zase rychle přibral) a za dva týdny jsem byl v pořádku. Od té doby se už panička poučila a dává mi dost mrkví, pampelišek a někdy i jablíček.
    No, a od té doby si žiji v klidu. O prázdninách jsem dostal nový domeček, který má na rozdíl od toho prvního rovnou střechu, velké větve a vylepšení uchycení napáječky na háček (předtím se přilepovala izolepou). Celkově jsem prázdniny prožil dobře, jen dvakrát mě má rodina na týden opustila a já zůstal s babičkou, která se bojí myší. Bylo mi moc smutno, ale babička mě utěšovala, že se brzy vrátí. A měla pravdu.
    A to je tak z mé dosavadní historie všechno. Na závěr bych rád pozdravovat všechny osmačky, osmáky a osmáčata a jejich páníčky a paničky.